Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Galerie obrazů a uměleckých děl v uličce naproti radnici dává skrze prosklené výklady nahlédnout do svých útrob přímo z ulice. Obrazy ve zlacených rámech jsou zde zavěšeny na všech zdech, kde jen to stísněný prostor dovolí. Totéž se týká i plastik a soch vystavených na podstavcích. Všechna díla pochází z ateliérů současných umělců převážně z našeho kraje. Kolem té výlohy chodívám často. Od jisté doby však nikoliv bez povšimnutí. Vystavované exponáty mne popravdě příliš nelákaly, jejich provedení jsem shledávala nezajímavým, ba dokonce zoufalým, nudným a některé obrazy doslova kýčovitými. Až do doby přibližně před dvěma léty. Tehdy mě upoutala keramická soška mladé dívky s roztomile rozevlátými vlasy na dvě strany, s pěšinkou uprostřed, v dlouhých sukních až na zem a v rukou třímající drobnou, rovněž keramickou kabelku. Dívka bez tváře, kterážto rozhodně nebyla důvodem, pro nějž by se nemohla zasněně rozhlížet kolem sebe s hlavou lehounce zvednutou směrem k nebi. Úzká raménka a útlé dlouhé paže skromně svírají kabelku, která dává tušit poklady ukryté uvnitř, mající hluboký význam, pouze však pro jejich majitele. Od jisté doby tam prostě stála a dívala se ven prosklenou výlohou. A ať byl déšť nebo mráz, ať vitríny bičovaly proudy podzimního krupobytí doprovázeného větrem z hor či jim mráz a jinovatka dokreslily matný povlak, ať ranní slunce opíralo se prozměnu do skel a odráželo se v nich, dívka z keramiky tam trpělivě stála a se zaujetím hleděla na to všechno a byla tím vším pohlcena. Zamilovala jsem si ji pro tu její trpělivost. Pro tu pokoru vyzařující z celkového postoje těla a hlavně pro tu hlavu hledící s neskrývaným zájmem na svět před výlohou. Chodila jsem kolem rok, možná i dva. Uličkou naproti radnici. Stále tam stála. Časem jsem začala mít pocit, že se známe, že si mě pamatuje. A jelikož já jsem si nenechala nikdy ujít příležitost cestou kolem si ji prohlédnout, či ji alespoň koutkem oka spatřit, stala se ze mě pozvolna její stálá obdivovatelka a přítelkyně. A jak ona na mě se stejnou oddaností hleděla, tak já jsem ji časem, nesmějte se mi, prosím, začala zdravit. Nikdy mě nenapadlo zajít dovnitř a na tu dívku se přeptat. Byla to hra. Já jsem venku, ve světě před výlohou a ona uvnitř. Za výlohou. Hledíme na sebe, usmíváme se a naše světy dělené tenkým sklem se sbližují a zase rozcházejí. No a protože já věřím, že všechno, po čem člověk celým svým srdcem upřímně a opravdově touží se mu dříve či později vyplní, tak se stalo, že jsem jednoho předvánočního dne dostala svou keramickou dívku ze světa za výlohou darem. Slzami upřímného dojetí nad nečekaným štěstím jsem záhy nechtěně zkropila její sukně, tvář i tvář Jakubovu, jak jsem je v návalu radosti k sobě tiskla. Od té doby bydlí u nás.