Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Na dni je nejkrásnější to, že je. Že skrývá nejrůznější možnosti svého duchaplného naplnění. Že dává příležitost k odpočinku, zábavě, vzrušení i zvídavému objevování nebo sladkému zahálení. Den je prázdná stránka, kterou k večeru obracíme pro její úplnou zaplněnost popsanými řádky.

Vidím koleje. Nekonečné plynutí času a prostoru, do něhož vstupujeme a jejž opouštíme s radostným a zároveň teskným pocitem, že se už nevrátí, ale přijde nový. Vidím železniční pražce. Dřevěné, ty jsou nejkrásnější. Silné dřevěné pražce přitlučené mohutnými hřeby a rozpraskané četnými puklinami jako ruce starého muže. Ruce, které drží hlínu a půdu, po níž kráčíme. Pracovité dlaně, hrubé a laskavé. Voní sluncem a dehtem. Železniční pražce. Jsou lemovány vysokou travou a vysypány štěrkem. Hrubý štěrk s hranatými, černými kameny. Zvoní pod našimi kroky. Zvoní, převalují se a zůstávají. Vidím neměnnost. Věčnost. Trvání, dokud je mráz, slunce, déšť a vítr nepromění v prach. Železniční pražce. Mají v sobě sílu stromů, trpělivost a pokoru. Slyším ptáky. Zpěv utichá, zaniká v hukotu projíždějícího vlaku. Tráva v okolí se uklání s oddanou samozřejmostí. Koleje se prohýbají pod tíhou železných kol a pod tíhou osudů lidí, kteří jedou po nekončících kolejích, podepřených staletými pražci a zvonivým kamením. Přála bych si být železničním pražcem a po každém projetí vlaku znovu uslyšet zpěv ptáků a šumění stromů a uvidět stébla vysoké trávy, která se narovnají a dál se v poklidu mírným dechem letního vánku vlní.