Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Na starých věcech je nejbáječnější, že krom toho, že jsou krásné tím, že jsou staré, jsou úžasné také tím, kolik možností k inovaci nabízí. O víkendu se nás na zahradě našeho "venkovského sídla" sejde často o jednoho více, než je židlí nabízejících posezení u kulatého stolu. A jelikož bývá takové posezení nesmírně příjemné, kdo má být ten, který stojí? Od včerejška už nikdo takový nebude! Našla jsem totiž v bývalém chlévě prasat starou kuchyňskou židli. Pravda, menší nános prachu, starého laku a pavučin zanechal na ní poněkud smetištní patinu, ale koneckonců, kdo z nás nikdy netoužil nalézt v útrobách dávno neobydlených stavení něco pokladového...? Nevím jak ostatní, ale já ji za poklad považuji, neboť jen zřídkakdy se mi poštěstí nalézt něco, co se opravdu hodí, je to staré, ale funkční a nikdomu nezáleží na tom, co s tím provedu. Kolem židle vytvořil se téměř okamžitě tým lidí sestavený z Kuby, bratra Adámka a mě, kteří jsme s nadšením započali staré židli navracet původní lesk a slávu. Chopili jsme se smetáku, hadice, rašple a ocelového kartáče a řádně babičku židličku vydrbali. Starý lak šel dolů sám. Nenechal se prosit. Pavučiny spláchla voda, jejich stavitelé se odporoučeli zpátky do chlíva a na nánosy prachu jsme vyzráli smetákem. Výsledek? Židlička - tabula rasa očekávající dobrý nápad a šikovnou ruku, která jej uskuteční. Ale to až příští víkend. Brácha má rád zelenou a žlutou. A protože se aktivně a nadšeně angažoval při renovaci, má právo výběru nátěrových barev. Také miluji kombinaci zelené a žluté. Je tedy jisté, že naše společné dílo v barvách citronu a limetky rozsvítí zahradní "terasu," a téměř dvojnásob jisté, kdo se bude dožadovat výhradního práva na oné židli usedat... Že, Adámku?